Podtyp ↗tázacích vět; formální typ vět, který obligatorně obsahuje jeden tázací výraz (1a)–(1c) či několik tázacích výrazů (1d), tj. jednoslovná ↗tázací zájmena (1a) n. tázací zájmenná příslovce (1b), a větší fráze obsahující tázací zájmeno n. příslovce (tzv. ↗k-fráze / ↗k-slova (↗wh-phrases) (1c); proto se v angl. nazývají wh-interrogatives // wh-questions; v č. gramatologii se užívá nediferencovaně i termín doplňovací otázka. Typické příklady:

D.t.v. lze tudíž lehce rozeznat: některé tázací výrazy jsou v č. v povrchové struktuře identické s neurčitými výrazy (bez ohledu na to, jestli se komu líbí, či nelíbí návrh nové Národní knihovny […] (SYN)), ale neurčitá zájmena a příslovce jsou omezena na kontext podmínkových vět. Poněkud složitější je podobnost se vztažnými zájmeny (Ten kanec ničí královskou zahradu a trhá, koho potká); tady pomáhá pozorování, že se jedná jen o tzv. vztažné věty substantivní (✍SČ, 1998:356), pro které je charakteristická povrchová shoda pádu vztažného výrazu a pádu vyžadovaného v nadřízené větě (tzv. ↗matching effect); viz ↗vztažná věta bez hlavy. Podobný efekt v d.t.v. neexistuje; srov. kontrast:

Na rozdíl od jiných jazyků d.t.v. v češtině nevyžadují žádné další syntaktické pohyby, jako např. inverze auxiliáru a subjektu (angl.) (You are going to the beach × Where are you going?) n. zvednutí finitního slovesa do druhé pozice (něm.) (dass du zum Strand gehst × Wohin gehst du?). Nápadná z typologického hlediska je syntax českých (a obecně slovanských) d.t.v. s několika tázacími výrazy, viz tzv. ↗doplňovací tázací věta několikanásobná, a zejména běžné přеsouvání všech tázacích výrazů na levý okraj věty (např. (1c)). K dalším větám s k-frázemi viz ↗vztažná věta.

Syntax jednoduchých doplňovacích tázacích vět

Tyto věty obsahují jeden tázací výraz, který se v případě vedlejších d.t.v. obligatorně realizuje na začátku věty (= tzv. wh-movement (✍Chomsky, 1977) // wh-pohyb): Ptal se, koho_i Petr potkal t_i. Totéž platí ve větách hlavních v psaném diskurzu; z mluvené řeči však jsou dávno známé alternativní pozice tázacího výrazu uvnitř věty n. na konci věty (✍Trávníček, 1951:947; ✍Grepl, 1967:92; ✍Křížková, 1972; ✍Firbas, 1976:33; ✍SČ, 1998:465): To ti KDO říkal? (✍Křížková, 1972); A peníze si vyzvedneš KDY? (✍MČ 3, 1987:328). Z hlediska syntaxe podobné příklady vyvolávají otázku, zda je viditelný pohyb wh-fráze v určitých rejstřících č. opcionální, tak jak např. ve francouzštině (srov. ✍Cheng(ová) & Rooryck, 2000; ✍Adli, 2006), n. se jedná o izolované případy „nepravých“ d.t.v., které představují výjimky z obecného pravidla wh-pohybu. D.t.v. s tázacím výrazem v neiniciální pozici často, ale nikoli výlučně prezentují otázku jako neotevřenou, jako pouhý výběr z předem daných možností (viz ↗otázka zkušební); někdy se naopak jedná jenom o fokusování tázacího výrazu, který se v tom případě – v souladu s obecnými principy č. slovosledu – preferovaně postaví do finální pozice (viz ✍SV, 1996:203). Obligatorní fokusování tázacího výrazu sdílejí tyto d.t.v. s ↗echo-otázkami, jinými vlastnostmi se od nich však liší; viz ✍Meyer (2004:117), ✍Meyer (2006:151). Např. běžně obsahují modální částice vlastně n. asi (viz ↗otázka deliberativní): K: je to první patro na Vinohradech, má otevřený dvě okna do bytu. – H: hm to patro je jak vysoko asi? (✍Müllerová & Hoffmannová ad., 1992); Když se někdo odstěhuje, to se rozhoduje vlastně jak? (SYN); tyto částice se v echo-otázkách nevyskytují. Dále podporují tzv. distributivní čtení, když tázací výraz sémanticky interaguje s kvantifikátorem (A k narozeninám si každé z dětí přálo co? – Martina si přála kolo, Marek autíčka a Bolek fotbalový míč), a ukazují určité efekty ostrovů (A ty sis myslel, že oni povolí co? × *A ty si pamatuješ, proč oni povolili co?); viz ↗ostrov. Poslední dvě vlastnosti lze vysvětlit, jestliže tázací výrazy vykonají wh-pohyb na úrovni logické formy (✍Beck, 1997; ✍von Stechow, 2012), stejně jak se to připouští v běžných tázacích větách (ale nikoli v ↗echo-otázkách).

V č. lingvistice se podobné příklady probíraly hlavně z hlediska aktuálního členění a intonace. Badatelé se od ✍Daneše (1949) shodli na tom, že tázací výraz na začátku věty může, ale nemusí být jediným intonačním centrem. Na rozdíl od jiných slovanských jaz. preferuje č. právě přidělení větného přízvuku jinému větnému členu, čímž efektivně připodobňuje pravidla souvislosti mezi větným přízvukem a informační strukturou v d.t.v. k pravidlům v oznamovacích větách. Ke stejnému závěru dospívá na základě vlastností vedlejších d.t.v. ✍Hajičová (1976). Zároveň jsou č. lingvisté zajedno v tom, že tázací výraz ve své výchozí anebo ve finální pozici vždy nese silný důraz a tvoří jediný fokus (vlastní réma, ohnisko; viz Lit.). Sporné však zůstávají už od ✍Grepla (1967:92) struktury s tázacím výrazem v tzv. mediální pozici, které by zásadně dovolovaly dvojí analýzu – buď jako wh-pohyb se současným předsouváním dalšího členu před levý okraj věty, n. jako „kratší“ přestavení tázacího výrazu bez wh-pohybu. Zatímco ✍Grepl (1967), ✍Trávníček (1951:947), ✍MČ 3 (1987:328), ✍PMČ, 1995 a ✍SČ (1998:465) připouštějí možnost, že hlavní důraz v těchto případech padá na předsunutý člen (A ten DOpis kdy napíšeš? apod.), ✍Křížková (1972:252), ✍Firbas (1976), ✍SV (1996:203) tvrdí, že intonačním centrem musí být tázací výraz. Údaje z dotazování a korpusu podporují spíše poslední stanovisko (✍Meyer, 2004); nepřijatelné pro informanty, resp. nedoložené v korpusu, byly především struktury jako MAminka kdy se vrátí? se stálou příklonkou na třetím místě, pokud se nejednalo o intonační parcelaci do dvou výpovědí. Přijatelné a dobře doložené korpusem je ale takové předsouvání ve dvou omezených případech: (a) v samostatných přacích větách (PENÍZE kdybych tak měl! (✍Grepl, 1967:93)); (b) v anteponovaných vedlejších d.t.v. typu: (U všech to vím,) ale PETR kde bydlí, to si pamatuju. Zdá se tedy, že předsouvání členu před hranici d.t.v. je v č. omezené na dvě uvedené konstrukce a evidenci pro obecně platné předsouvání členů před hranici d.t.v. – na rozdíl např. od hovorové ruštiny – zatím nemáme. Dále vyplývá z řečeného, že jsou jen dva zásadní syntaktické vzory českých d.t.v. s jedním tázacím výrazem: (i) s pohybem do iniciální pozice (bez omezení vzhledem k fokusaci/rematizaci) a (ii) bez takového pohybu (a současně s obligatorní fokusací tázacího výrazu, který se zpravidla posune do pravého větného okraje). V prvním případě někteří mluvčí povolují také kontrastivní topikalizaci členu před tázacím výrazem; pro většinu to možné není. Co se týče obecné intonační formy d.t.v., tak se už z tradiční literatury dozvíme, že je buď klesavá, s centrem na tázacím výrazu, n. na konci věty (✍Daneš, 1949; ✍Grepl, 1967), anebo stoupavě-klesavá, s vrcholem na tázacím výrazu, anebo na další fokusované frázi (✍Firbas, 1976).

Nezávisle byl v č. lingvistice prozkoumán slovosled v komplexních d.t.v. pod fenoménem ↗křížení vět (✍Uhlířová, 1972; ✍Štícha, 1996; ✍Petkevič, 1998): Komu si myslíte, že ta informace prospěje?; Jaká předpokládáte, že bude letošní obsazenost Thermalu? Podle ✍Petkeviče (1998) lze přesouvat do hlavní věty libovolné participanty (tzn. podmět, předměty, adverbia), a to z podmětových a předmětových vět; daný jev je omezován jen třídou řídících sloves v hlavní větě (především myslet, říkat, chtít); viz ↗přemosťovací sloveso (↗bridge verb). Korpusový výzkum přidal další slovesa: předpokládat, domnívat se, čekat/očekávat, představovat si aj. Jak ukazovaly studie intuitivní akceptability vět a korpusová data (✍Meyer, 2004), podmínky pro křížení vět jsou jеště volnější u topikalizací typu Po stránce programové jsem si uvědomoval, že rozhlasy nebyly službou pro posluchače (MF dnes); K tomu nevím, co bych řekl (✍Štícha, 1996). Podobné vedlejší věty řízené ↗faktovými slovesy jako vědět, uvědomit si anebo vedlejší tázací věty (co bych řekl) blokují křížení vět v d.t.v. – v terminologií generativní gramatiky, tvoří ↗ostrovy pro wh-pohyb (viz už ✍Ross, 1967; ✍Chomsky, 1977).

Kromě finitních d.t.v. čeština zná také infinitní doplňovací tázací věty, jako např. Petr se ptá, koho představit Václavovi (✍Veselovská & Karlík, 2009). Podřízený infinitiv má tady jasně tázací sémantiku a syntaktickou kategorii CP, o čemž svědčí zákaz ↗šplhání klitik do hlavní věty: Petr se (*mu) ptá, koho (mu) představit. Takové šplhání je v č. běžné, částečně i obligatorní u infinitivů bez tázacího zájmena, ale vyloučeno z finitních CP. Jak ukazovali ✍Ceplová (2007) a ✍Šimík (2011), infinitní struktury typu wh-CP se jasně liší od infinitivů podřízených slovesům být n. mít v tzv. modálních existenčních wh konstrukcích (✍Šimík 2011), které např. šplhání klitik vyžadují: Petr (ho) má kam (*ho) pozvat. ✍Šimík (2011) ukazuje na základě evidence z mnoha jaz., že v poslední konstrukci wh infinitiv tvoří otevřenou propozici, přes kterou je potom existenčně kvantifikováno; nejedná se o vlastně tázací strukturu; viz ↗modální existenciální věta.

K sémantice d.t.v. viz ↗věta tázací, k pragmatice d.t.v. viz ↗otázka.